215 RÁJ MILCŮ? NIŽŠÍ ŠLECHTA NA DVOŘE VÁCLAVA IV. Robert NOVOTNÝ „Podívejme se na tohoto mladíka znamenitě nadaného a bohužel prokážeme, že veliká zkáza a počátek útrap vzešel celému království i jemu pro ničemnou spo- lečnost. Neboť tomuto mladičkému králi přidružili někteří šlechticové zemští své mladší syny, kteří v ničemném styku sváděli poddajnou mysl mladého krále k mno- hým nedovoleným věcem. Neboť bujný věk mladičkého krále počal s bujnými duchy bujněti, píti víno až do opilství, tráviti beze spánku noci při pitkách, věnovati se hodům a oddávati se špatným mravům a zvráceným zvykům…“ 1 Ačkoli citovaná charakteristika vystihuje soudobý a zčásti i dnešní pohled na českého krále Václava IV., nebyla adresovaná jemu, nýbrž vznikla několik desítek let před jeho narozením. Pochází z pera Petra Žitavského a oním svedeným králem byl Lucemburkův jmenovec, poslední přemyslovský panovník na českém trůně Václav III. Ani náhled zbraslavského opata ovšem nebyl zcela původní, nýbrž na- lezl inspiraci v biblickém příběhu o Roboamovi. Starozákonní král se měl radit se starci, kteří byli ve službách jeho otce Šalamouna, dokud ještě žil. Poté „však nedbal rady starců, kterou mu dávali, a radil se s mladíky, kteří s ním vyrostli a teď byli v jeho službách“ (1 Kr 12,6–8). Protiklad moudrého krále Šalamouna a jeho špatně vládnoucího syna Roboama získával v Žitavského podání svůj symbolický význam při srovnání Václava II. a Václava III. Hlubší aktualizace se starozákonnímu příběhu o Roboamovi dostalo za vlády Václava IV. Obraz panování jeho otce Karla IV., jenž v neutěšené době získával postupně mytické rysy zlatého věku, vybízel k užití motivu moudrého krále–otce a nehodného krále–syna. 2 Kronikáři poté přisuzovali svým hrdinům charakteristiky, jež vycházely z biblických předloh a se skutečností mohly, nicméně také nemusely 1 Petra Žitavského Kronika zbraslavská, Fontes rerum Bohemicarum IV, Josef Emler (ed.), Praha 1884, s. 107. Citováno podle překladu Zbraslavská kronika. Chronicon Aulae regiae, Fran- tišek Heřmanský – Rudolf Mertlík (edd.), Praha 1976 2 , s. 148. 2 Tato tendence se projevuje zejména v díle Ludolfa Zaháňského. Franz MACHILEK, Ludolf von Sagan und seine Stellung in der Auseinandersetzung um Konziliarismus und Hussitismus, München 1967, s. 137–146; Petr ČORNEJ, Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice, Praha–Litomyšl 2003 2 , s. 80–83.