18 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA 11/2010 ARCHEOLOGICKÝ ÚSTAV PRAHA TÉMA I Klima v holocénu a možnosti jeho poznání Klima je nejdùležitìjším faktorem ovlivòujícím charakter a zmìny pøírodního prostøedí; poznání jeho prùbìhu v minulosti hraje proto dùležitou roli pøi rekonstrukci vývoje lidské spoleènosti. Studiu minulého klimatu se vìnuje mnoho vìdních oborù, avšak jejich výsledky jsou pøes obrovské vynaložené úsilí stále spíše neuspokojivé. Hlavními pøíèinami tohoto stavu jsou složitost klimatického systému jako takového, krátká historie pøímých mìøení poèasí, nejednoznaèný výklad a èasový dosah psaných pramenù, regionalita klimatu, rùzná a èasto protichùdnì vypovídající schopnost tzv. proxy dat (tj. údajù, které nìjakým zpùsobem nepøímo odrážejí minulé teploty a srážky) a potíže s jejich pøesnìjším datováním. p Dagmar DRESLEROVÁ Archeologický ústav AV ÈR, Praha, v. v. i. Poznání a pochopení možných ná- sledkù minulých klimatických zmìn na utváøení a zmìny lidské kultury je z hlediska archeologa pomìrnì dùležité. Klima urèuje zpùsob, kte- rý zvolí obyvatelé urèitého regionu jako optimální strategii jeho využi- tí k produkci potravy. Urèuje, proè (a kdy) v nìkterých èástech svìta došlo k zavedení zemìdìlství a v ji- ných nikoliv, urèuje základní formy konkrétního loveckého, sbìraèské- ho nebo pasteveckého systému. Pøi zmìnách klimatu mùže (ale také nemusí) docházet ke zmìnì tìchto systémù, násilným událostem nebo k migracím obyvatelstva. Úloha klimatu v historii lidstva je rovným dílem podceòována i pøece- òována, ale nelze ji obejít, jen je potøe- ba nazírat tento problém správnou optikou. Vìtšina definic charakteri- zuje klima jako dlouhodobý souhrn stavu poèasí v urèité oblasti, závislý pøedevším na zemìpisné šíøce, nad- moøské výšce, poloze vùèi oceánùm, tvarech povrchu a vegetaci. Klima je pomìrnì stálý jev, který je nad ur- èitou oblastí nemìnný po staletí až tisíciletí. Termín klimatická zmìna oznaèuje zmìny probíhající v zem- ském nebo regionálním mìøítku a odehrávající se v intervalu, který se podle rùzných názorù liší od desítek až po tisíce let. To, co je ve vìtšinì publikací pre- zentováno jako následek klimatické zmìny, byś i krátkodobé, bývá vìt- šinou zpùsobeno výkyvem poèasí. K takovým jevùm patøí napø. velký hlad z let 1315–1319, potravinová nouze z let 1741 a 1816 nebo neú- rody zpùsobené studeným létem po vulkanické erupci. Ve skuteè- nosti bývají takové tyto krize sou- hrou mnoha spoleèenských a po- litických faktorù a poèasí pùsobí obvykle jen jako spouštìcí mecha- nismus nahromadìných problémù. Mnoho názorù na úlohu klimatu v lidských dìjinách, které se obje- vují dnes zejména s tolik diskuto- vaným globálním oteplováním, vy- chází z nepochopení rozdílu mezi tìmito dvìma jevy. Dva pohledy na význam klimatu Zjednodušenì øeèeno, mezi archeo- logy postupnì vykrystalizovaly dva tábory, které tvoøí na jedné stranì tzv. klimatiètí deterministé, na stra- nì druhé pak jejich odpùrci, kteøí rozhodující roli klimatických zmìn na lidskou spoleènost odmítají. V èeské archeologii pøedstavují oba názorové proudy ve vyhranìné po- dobì práce J. Bouzka a E. Neustup- ného. J. Bouzek (2005, 493, s další li- teraturou) se domnívá, že promìny klimatu se na pravìkém zemìdìlství a využívání krajiny odrážely zásad- ním zpùsobem a ovlivnily vývoj pra- vìkých kultur. Reakcí na klimatické fluktuace mohl být nìkdy i zánik jedné archeologické kultury a její nahrazení jinou. Pøíkladem takové situace mùže být zmìna využívání surovinové základny v oblasti Leire, Dánsko, kde je pøechod lovecko-sbì- raèské kultury Maglemose na kul- turu Kongemose/Ertebølle, speciali- zující se na pobøežní rybáøství a lov, pøímo korelovatelný s rùstem moø- ské hladiny a zmìnami kontinen- tálního klimatu na oceánické. Také následný pøechod kultury Konge- mose/Ertebølle na pastevectví ne- olitu a doby bronzové lze pøímo korelovat s regresí moøe a slábnou- cím rybáøským potenciálem; další pøechod na kulturu doby železné, kde získává na dùležitosti kultivace plodin, však již se zmìnou pøírod- ních faktorù pøímo korelovat nelze (Schrøder et al. 2004). E. Neustupný odmítá, že by se v po- sledních desetitisíci letech lidé nì- jak pøizpùsobovali pøírodì; když se pøeci jenom pøíroda zmìní, rea- gují na to lidé tvùrèí zmìnou kul- tury, jejíž pomocí si nový stav pøí- rody adaptují ke svým potøebám (Neustupný 2010, 205–206, s další literaturou). Také tato premisa se dá ilustrovat pøedcházejícím dán- ským pøíkladem; zmìny pøírodních podmínek zpùsobené lidmi jsou však v tomto pojetí chápané jako nadøazené pùsobení pøírodních podmínek na lidi. V obou teoriích dochází za urèitých podmínek (tj. pøi/po klimatické zmìnì) ke kul- turní zmìnì. Ta by mìla být èitel- ná v archeologických pramenech. Jednoznaèné pøiøazení pozorova- ných zmìn archeologických kultur k modelovaným zmìnám klimatu však není v souèasnosti možné, mj. proto, že s urèitostí nevíme, jakým zpùsobem se mùže reakce na kli- matické zmìny v archeologických pramenech odrážet. Jak výstižnì napsala D. Dincause, lidé reagují pouze na ty zmìny, kte- ré jsou schopni vnímat a které ovliv- òují podmínky nebo zdroje, které jsou pro nì dùležité (Dincause 2000, 66). I když dnes máme urèité indi- cie rùznì intenzivních klimatických zmìn, nevíme, jak velkou dùležitost právì tìmto zmìnám mohla minu- lá spoleènost pøipisovat. V archeo- logii i historii je citelný nedostatek teorie a metody, které by pomohly rozlišit náhodnost a souvztažnost. Je tøeba specifikovat mechanismus, kterým klimatická zmìna ovlivòuje specifické aspekty kulturního systé- mu. „Jak rozlišit mezi endogenními pøíèinami zmìny uvnitø kulturního systému a exogenními pøíèinami pøicházejícími zvenku, když vazba mezi nimi je tak tìsná a komplex- ní?“ (Dincause 2000, 66).