ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS FACULTAS PHILOSOPHICA PHILOSOPHICA 73-2000 1 SYNTAKTICKÉ PRIMITIVY LUDMILA VESELOVSKÁ 1. Úvod Od doby de Saussura je strukturalistický pohled na jazyk východiskem jeho studia, přestože jednotlivé lingvistické školy vykládají a rozvíjejí strukturalismus svébytným způsobem. Protože definování specifického směru se děje zákonitě na pozadí směrů existujících, rozdíly v přístupech jsou často zdůrazňovány na úkor společného. Naprostou většinu moderních lingvistických směrů však dnes spojuje pohled na jazyk chápaný jako systém, tj. jako vnitřně organizovaný, hierarchicky uspořádaný soubor vzájemně spojených částí/prvků, které tvoří určitou celistvost, jednotu. 1 Analýza textu vychází primárně ze segmentace (rozkladu) jazykových dat, při níž je třeba odlišit jednotlivé části textového řetězu a stanovit vztahy mezi jeho komponenty. Prvním krokem segmentace textu je izolace a identifikace diskrétních prvků v textu (podle pozorováním/obzervací stanovených kritérií) a jejich odlišení od jiných. Prvek je identifikován ztotožněním s prvkem známým a jeho identita je rozpoznána substitucí. Dalším krokem je pak zjištění rozdílů a shod prvků a určení (nalezení a identifikace) vztahů mezi nimi, včetně distribuce. Nutným předpokladem (a cílem) každého abstraktního vysvětlujícího modelu jazyka jako komplexní hierarchie prvků je tedy definování základních jednotek (primitivů): 2 (i) možného prvku v rámci systému a (ii) základních vztahů uvnitř struktury. Jednotlivé podsystémy (roviny, plány) jazykové hierarchie mohou být definovány s ohledem na různá kritéria, přičemž v jazykovědě jde zpravidla o spojení kritérií formálních a funkčních/významových. Jazykové roviny mají určitou míru autonomie, která umožňuje jejich teoretické studium, a jsou základem různých jazykovědných disciplín. Definice jednotky v systému se jeví jako určující pro metodiku analýzy systému již od dob aristotelského racionalismu a autonomie jednotlivých jazykových plánů se projevuje také v užití specifické terminologie. Přesná definice a klasifikace fonému na základě binárních opozic byla základním předpokladem pro rozvoj Trubetzkého fonologie (viz Trubeckoj, 1931, 1939), v níž autor vypracoval ucelený systém distinktivních funkcí a (binárních a multilaterárních) opozic definovaných na základě logicko-sémiotických vztahů prvků. V oblasti morfologie je jedním z tradičních témat studia klasifikace morfémů, které strukturní morfologie považuje za diskrétní jednotky definovatelné na základě především privativních opozic. 3 1 Pojem systému jako celku, jehož význam přesahuje význam jednotlivých částí, rozvíjel už Aristoteles, systémovost poznání zdůrazňovali také Kant a Hegel. Od 19. století se systémové metody výzkumu (s cílem nalezení systému v problému, chaosu a jevící se neurčitosti) prosadily jako základ vědeckého poznání. Jako strukturalistické směry v oblasti jazykovědy zde označuji ty, které chápou jazyk jako znakový systém a usilují o vytvoření jeho deskriptivně adekvátního klasifikačního modelu. 2 Podrobný popis lingvistické metodologie viz studie Františka Čermáka (1999). 3 Rozdělení morfémů na kořeny, sufixy a koncovky, používali již staroindičtí lingvisté. Počátky strukturní morfologie a sémantiky používající z fonologie převzatou teorii binárních opozic a koncept příznakovosti Viz následující strana