| 285 Užívání velkých písmen v českých tištěných Biblích raného novověku Alena A. Fidlerová, Robert Dittmann, Veronika S. Vladimírová Úvod Užívání dvou sad písmen, majuskulních a minuskulních, je výhradně záležitostí psaného jazyka a nemá obdobu v jazyce mluveném. To je patrně jeden z důvodů, proč mu v diachronním výzkumu češtiny nebyla zatím věnována větší pozornost. Už od dob Gebauerových se totiž vět- šina pozornosti českých badatelů o dějinách pravopisu soustřeďovala na korespondenci fonémů a grafémů: rozlišování velkých a malých písmen jako jev specifický pouze pro psanou podobu jazyka se tedy přirozeně ocitalo na okraji zájmu českých lingvistů, kteří navíc vesměs vycházeli z předpokladu primárnosti mluveného jazyka ve vztahu k psanému. 1 Problematice psaní velkých písmen tak nebyla dosud v české lingvisti- ce věnována soustavnější pozornost, a to ani v souhrnných publikacích o dějinách češtiny (ani Havránek 1979, ani Cuřín 1985, ani Šlosar et al. 2009 se o ní ve výkladech o pravopisu nezmiňují, nejvíce informací lze tak získat z rámcového popisu J. Gebauera z r. 1894, přetištěno 1963: 11–16), ani ve studiích věnujících se jazyku a grafice určitého autora či období (stručně se k ní vyjadřuje např. Kučera 1980: 14–15, naopak Porák 1983 nebo Janečková 2009 se jí nevěnují vůbec), a dokonce vět- šinou ani ve studiích zabývajících se specificky dějinami českého pra- vopisu (jen malou zmínku týkající se primitivního pravopisu najdeme u Křístka 1979: 13, naopak o velkých písmenech se nezmiňuje např. Pleskalová 2006 a Sedláček 1993: 129–134 se jim věnuje až od 19. sto- letí). I v kapitole zabývající se dějinami českého psaní o pravopisu jsou 1 K názorům na vztah mezi mluveným a psaným jazykem srov. např. Nerius 1975, Ludwig 1991, Knoop 1993, Raible 1994, Ehlich 1994, Koch – Oesterreicher 1994, Coulmas 2003 nebo některé studie Vachkovy (např. in Vachek 1976).