— 67 VELKé VYPRáVěNí O LINGVISTICKéM OBRATU V TEORII DěJIN A MALý PříBěH čESKé HISTORIOGRAFIE1 Karel Šima Ustupuje dnes poptávka po příběhu v dějinách? Přehlédneme-li jen zběžně současnou historiograickou i populární dějepisnou produkci, nacházíme vy- právění na každém kroku – v drobných anekdotických skicách, ve „velkých“ příbězích národů, států a kontinentů, v žánrech snad nejrozšířenějších, v bio- graii a v memoárech. Dominance vyprávěcích postupů v historické vědě tak může vést ke kolizi s přístupy, které přiznávají historiograii nutný teoretický nárok. Výklad v tradici dějepisného Erklärung má ukazovat podstatné vztahy mezi konstruovanými kategoriemi, které principielně neumožňují struktura- ci podél lineární osy vymezené časem. V této souvislosti je nutné poukázat na dvě otázky, které se vůči této pozici nabízejí. Za prvé zde ustupuje stranou problém deinování temporality historického psaní; časová struktura je redu- kována na dichotomii minulost/přítomnost a celá rozmanitá oblast možností rytmizace času, významově nebo i teoreticky orientované diferenciaci časových jednotek, dynamiky procesů či křížení časových horizontů zůstává netemati- zována. Za druhé celá řada narativistických a naratologických teorií ukázala, že strukturace podél časové osy nejen není nahodilá, ale že přímo deinuje vztahy mezi základními pojmy, ustavuje poznávací kategorie, a přitom současně zachovává dynamiku psaní jako écriture, tj. poukazuje ke vždy již existujícímu časovému odstupu vůči původní Události, zvýrazňuje onu vždy odloženou ne-přítomnost vyprávění/vypovídání/zkušenosti v časové struktuře diferánce. Narativní strategie, jak se pokusím ukázat, tak má – kromě přidané hodnoty vícerozměrnosti – výhodu v dynamizaci teoretické práce, její non-prezentizaci vůči Smyslu, Obsahu a Původu.2 Následující text bude rozčleněn do dvou částí. V první bude sledován vývoj relexe narativní povahy historie s centrální zápletkou v lingvistickém obratu a ve druhé části bude učiněn pokus vyhledat související otázky v českém histo- riograickém kontextu 20. století. 1 Tato publikace byla podpořena z prostředků speciického výzkumu Fakulty huma- nitních studií Univerzity Karlovy. 2 Mluvím-li na tomto místě o narativní strategii, neodkazuji tím přímo na postupy narativistických teoretiků historiograie, nýbrž na zvolenou metodu pro tento text, i když nemohu popřít inspiraci jejich navzájem velmi rozmanitými texty.