/  Tomáš Petráček Církev doby Pia XII. Úvodem Výhodou periodika je možnost a snad i povinnost reagovat na aktuální diskuze. Vzhledem k debatě okolo dokumentu Summorum Pontificum je – zdá se – vhodné do tohoto čísla Salve zařadit stručný článek, který podává základní fakta o situa- ci „předkoncilní církve“, tedy o stavu církve v . letech . století, církve doby Pia XII. V církevním prostředí se často setkáváme se dvěma extrémy při pohledu na proměny katolické církve po II. vatikánském koncilu. Černá legenda říká, že před koncilem bylo prakticky všechno špatně, atmosféra a poměry byly nesne- sitelné, a teprve koncil přináší osvobození od mrtvé litery a naději na obnovu křesťanství. Označit v této perspektivě něco za „předkoncilní“ znamená označit to za zpátečnické, triumfalistické, juristické a arogantní. Něco, co v moderním světě nemá místo a za co by se katolíci měli stydět. Snad nemusím čtenáře Salve přesvědčovat o tom, že takový pohled neodpovídá skutečnosti, že je zcela ahis- torický, a hlavně nám nijak nepomůže k potřebným rozlišením, nutným k zhod- nocení této epochy. Ještě častěji se setkáváme s přesvědčením, které lze označit za „růžové brýle“: před koncilem bylo v podstatě všechno v pořádku, vládl pevný řád a pořádek, kněžské semináře a farní kostely praskaly ve švech… Koncil to měl nanejvýš lehce vylepšit, ale místo toho provedl nesmyslné reformy, zničil předkoncilní rozkvět a uvedl církev do stavu chronické krize a rozvratu. Koncil se tu jeví jako „Bílá hora“ katolicismu, neštěstí bez hranic a bez konce. Jedinou nadějí je návrat zpět, odvolání výsledků tohoto beztak „pastorálního“ (rozuměj – nezávazného) kon- cilu a obnovení blažených poměrů a mentality předkoncilní církve. Jednoznač- ným výrazem takového vidění světa a církve před koncilem jsou slova arcibiskupa Lefebvra: „Díky obdivuhodné bdělosti se církev upevňuje a rozvíjí. Konverze pohanů a protestantů jsou početné, hereze jsou zcela potlačeny, státy ve svém zákonodárství přijímají stále více katolické principy.“  Jak málo rovněž tato dia- gnóza stavu předkoncilní církve odpovídá skutečnosti, si ukážeme na konkrétních případech. Aniž bychom tvrdili, že pravda je někde uprostřed, dopředu řekněme, že rozhodně není ani v jednom z těchto v zásadě ahistorických a ideologicky ma-