Už se vám také stalo, že jste na jaře hledali pod nánosem žlutého prachu své modré auto? Nebo jste najednou všichni v práci dostali rýmu? Vaše nažloutlé auto má na svědomí pyl dovátý z právě kvetoucích jehličnanů (u nás především borovice a smrku) a rýmu ve většině případů vzdušný přenos virů. Ačkoliv se to tedy někdy na první pohled nezdá, protože pylové zrno ani virion nejsme schopni pouhým okem vidět, všude kolem nás je vzduch plný života. Mikroskopicky malého života. S pyly a viry se vzduchem pasivně pohybují další malé biologicky aktivní objekty, jako jsou řasy, bakterie, úlomky rostlinných a živočišných těl či spory hub. Těmito objekty, jejich zdroji, způsobem šíření a vlivy se zabývá věda zvaná aerobiologie. Pohled do historie Pro bližší seznámení s aerobiologií se podíváme na zásadní milníky jejího historického vývoje. Cestou do minulosti se nejdříve dostaneme do starověkého Řecka, kde byl zřejmě v polovině 8. století př. n. l. složen (pravděpodobně Homérem) epos Ilias. V tomto díle se nacházejí nejstarší do- chované zmínky popisující problémy s lapáním po dechu či „hladem po vzduchu“, objevující se například po silné námaze. V 5. století př. n. l. se pak Hippokratés snažil nalézt původ těchto problémů. Oba dva se pokoušeli o totéž, vysvětlit příčiny astmatu, které však v té době ještě nebylo možné objasnit. O několik století později, kon- krétně v polovině 1. století př. n. l., pozoroval řím- ský filosof Lucretius prachové částice ve slunečním paprsku v tmavé místnosti. Pohyb si vysvětloval bombardováním částeček neviditelnými atomy, tj. teorií, která tehdy převládala jako vysvětlení nákazy nemocemi. Po Lucretiovi pak trvalo mnoho staletí, než ba- datelé opět začali studovat různorodé částice ve vzduchu. Italský botanik P. A. Micheli v první třetině 18. století popsal rod Aspergillus a ze svých mykologických experimentů vyvodil závěr, že se plísně z jednoho plátku ovoce na druhý, několik cm vzdálený, rozšiřují pomocí vzduchu. V průběhu 18. století se vědci s rozvojem mikroskopie a bo- taniky začali více zabývat stavbou květu, pylem a jeho šířením, jako například anglický botanik T. A. Knight, který v té době popsal přenos pylu větrem na dlouhé vzdálenosti. Jedním z prvních průkopníků spojovaných přímo s aerobiologií je německý mikrobiolog Ch. G. Ehrenberg. V polovině 19. století mikroskopicky zkoumal dešťové kapky, prach či sněhové vločky, ve kterých hledal mikroorganismy. Nedlouho po něm popsal francouzský biolog L. Pasteur teorii o zárodkovém vzniku nemocí, německý mikrobio- log R. Koch zjistil příčinu antraxu a tuberkulózy a anglický lékař a fotograf R. L. Maddox v roce 1870 sestavil aerokoniskop, přístroj, ve kterém částečky ze vzduchu, pasivně proudící kónickým tunelem (obr. vpravo A), ulpívaly na lepivém po- vrchu sklíčka (obr. vpravo B). Maddoxův kolega D. D. Cunningham přístroj používal v Kalkatě pro výzkum cholery (obr. dole). Na sklíčko se mu však zachytával především pyl a spory hub. V roce 1871 byla v Paříži v parku Montsouris založena meteorologická stanice (l´Observatoire de Montsouris). Pro její účely byl P. Miquelem, prvním profesionálním aerobiologem, sestaven nejstarší známý volumetrický lapač spor, jenž pomocí vodního čerpadla aktivně nasával vzduch na sklíčko potřené glycerinem. Ke konci 19. století se britský fyzik Ch. H. Blackley zabýval další aerobiologickou metodou sběru pylu – gravimetrickou. Pylová zrna jsou zachy- cována na adhezivní médium pasivně pomocí jejich samovolné sedimentace. Svými pokusy mimo jiné dokázal, že příčinou „senné“ rýmy jsou jednoznačně pylová zrna. Termín aerobiologie byl poprvé použit ve 30. letech minulého století v abstraktu amerického vědce F. C. Meiera jako název pro projekt o mikro- biálním životě ve vzduchu. Meier však ,,svou“ vědu neměl nikdy možnost rozvíjet, neboť cestou na představení svých předběžných výsledků zemřel při letecké havárii. Moderní aerobiologie 20. sto- letí je tedy spojena především s P. H. Gregorym, britským vědcem, který se spolu s meteorology zabýval výzkumem větrného transportu částic, jejich depozicí, disperzí či rychlostí jejich přenosu. Spolu se svým britským kolegou J. M. Hirstem založil a standardizoval volumetrickou metodu měření vzdušných částic vztaženou k m 3 vzdu- chu. Právě Hirstem je pak v roce 1952 sestaven první standardizovaný volumetrický lapač spor, tzv. ,,Hirst Spore Trap“, který funguje na principu nasávání vzduchu na lepkavé medium rychlostí 10 l/min, což se rovná průměrnému objemu vzduchu nadýchaného za minutu průměrným AEROBIOLOGIE ANEB O ŽIVOTĚ VE VZDUCHU Co všechno nám může říci… aerobiologie Modifikovaná pylová past Tauberova typu, do které otvorem ve víčku samovolně sedimentuje pyl. Krkonoše, říjen 2013 Cunninghamův aerokoniskop: A – boční pohled, B – řez prostorem lepivého sběrného média (upraveno dle Gregory 1973 in Lacey & West 2006: The air spora: A manual for catching and identifying airborne biological particles. Springer, Dordrecht.). 7