PRAŽSKÁ ŠKOLA Autor: Marek Nekula ▲ Základní „Pražská škola“ bylo na mezinárodních odborných fórech už v roce 1931 pevně etablovaným označením pro Pražský lingvistický kroužek // PLK (dále Kroužek) (✍Ehlers, 2005:8). V lingvistickém kontextu spojení „Pražská škola“ s ohledem na zřetelný program Kroužku v jeho „klasickém období“ v letech 1926 až 1945 funguje také jako označení pro uplatnění funkčně-strukturální metody při výkladu systému a fungování jazyka. Tento přístup k výkladu jaz. byl nejprve rozvinut v oblasti fonologie a poté i v jiných oblastech lingvistického bádání, funkčně-strukturální metodologie se ale uplatnila také v jiných humanitních oborech, takže označení „Pražská škola“ v návaznosti na Kroužek zdaleka není jen označením pro uplatnění funkčně-strukturální metodologie v rámci fonologie a lingvistiky. S ohledem na pozdější členitost názorů na funkčně-strukturální výklad jazyka by pro poválečné období bylo možno hovořit o „pražských školách“. Kroužek, z něhož P.š. vzešla, se poprvé sešel 6. října 1926 v pracovně č. anglisty V. Mathesia při přednášce hostujícího H. Beckera. Strukturální pohled na jaz. ovšem Mathesius podal již v práci O potenciálnosti jevů jazykových (1911). Pro Mathesiovu zakladatelskou roli a jeho význam při formování lingvistického profilu Kroužku se mu dostalo zasloužené pozornosti (mj. ✍Vachek, 1982; ✍Leška, 1995; ✍Nekula, 1999; ✍Daneš, 1991, ✍Daneš, 2003, ✍ Daneš, 2005; ✍Toman, 2011). Vedle Mathesia se ustavující schůzky Kroužku zúčastnil i B. Havránek, R. Jakobson, J. Rypka a B. Trnka. Větší veřejné vystoupení ale Kroužek absolvoval až při 1. mezinár. kongresu lingvistů v Haagu (1928). Pro něj členové Kroužku spolu Ch. Ballym a A. Secheheyem, žáky F. de Saussura, zformulovali program synchronní lingvistiky a postupně pak uchopili a rozpracovali de Saussurovy koncepty jako ↗langue a parole, ↗signifié a signifiant spolu s konceptem jejich ↗arbitrárnosti v opozici k ↗ikoničnosti, jakož i koncepty ↗centrum a periferie, synchronie a diachronie či syntagma a paradigma (srov. mj. ✍Leška & Nekvapil ad., 1987; ✍Čermák, 2003; ✍Toman, 2011). Skutečný průlom pro Kroužek ale znamenaly až jeho Teze prezentované v roce 1929 na 1. mezinár. sjezdu slavistů v Praze. Teze (1929) vyšly v nově založeném periodiku Travaux du Cercle Linguistique de Prague, jehož studie ve francouzštině, angličtině a němčině se obracely na mezinárodní odbornou veřejnost při konferencích a kongresech v Praze (1930), Ženevě (1931), Amsterodamu (1932), Londýně (1935), Kodani (1936) aj. K zakladatelské generaci Kroužku patřili vedle již jmenovaných osobností rovněž J. Mukařovský, N. S. Trubeckoj a S. Karcevskij, jmenovat by ale bylo možno i P. Bogatyreva, D. Čyževského, M. Weingarta, R. Welleka, Ĺ. Nováka nebo kolegy z Německé univerzity v Praze (srov. mj. ✍ Toman, 2011; ✍Ehlers, 2005, ✍Ehlers, 2011, ✍Čermák & Poeta ad., 2012). Někteří z jmenovaných přináleželi k ruské či ukrajinské emigraci v Praze (✍Kopřivová, 2001; ✍ Andreyev & Savicky, 2004). Právně Kroužek existoval od 1. prosince 1930 a jeho účelem bylo dle prvního článku stanov „pracovati na základě metody funkčně-strukturální o pokroku lingvistického bádání“ (✍Toman, 2011:280). ✍Toman (2011) Kroužek ukazuje jako uskupení, které se nejen hlásilo ke kolektivnímu způsobu práce při uplatnění funkčně-strukturální metodologie, ale také organizovaně a dokonce až bojovně vystupovalo na domácích a zahraničních fórech. Přesto se v něm uchovala názorová tolerance a pluralita: s ohledem na téma a cíle výkladu někdy do popředí více vystupuje přístup strukturní, jindy funkční, s postupem času se posiluje přístup