ZDVOŘILOST Autor: Marek Nekula ▲ Základní V každodenním jazyce způsob chování a jednání, které se opírá o normy určité společnosti a v jazykové interakci se projevuje např. ve specifických formách oslovení, pozdravu nebo prosby, jež na druhou osobu působí jako slušné, ohleduplné, uctivé (podle PSJČ, SSJČ). Důraz na zdvořilost jako „účinek“ (efekt) jaz. jednání podle ✍Bublitze (2009:259n.) naznačuje, že jaz. prostředky a strategie nejsou samy o sobě (inherentně) zdvořilé, třebaže některé z nich – jako např. ↗deminutiva a ↗vid v Počkej minutku namísto „Čekej!“, n. ↗modální slovesa, ↗částice, kontaktní prostředky aj. – jsou pro dosažení takového efektu vhodnější než jiné. To, že je zdvořilost „účinek“ (efekt) strategického užití jaz. prostředků ve specifickém kontextu, komplikuje její uchopení v lingvistickém výkladu. V něm se podle ✍Wattse (2003) zdvořilost 2 (jako lingvistický konstrukt postulující zdvořilý účinek jaz. prostředků užitých specifickým způsobem mluvčím) odpoutala od reality lingvistických dat, tj. zdvořilosti 1 z pohledu účastníků konkrétní jaz. interakce. Ve své kritice má Watts na mysli především tzv. strategickou (též intencionální n. implicitní) zdvořilost, tj. strategické, záměrné užití deminutiv, částic, vidu apod., na něž se zaměřila pragmalingvistika. Zaměření na strategickou zdvořilost totiž podle Wattse vedlo k omezení na mluvčího a jeho intenci a k zastření faktu, že ne/přijatelnosti výpovědi s ohledem na její zdvořilost je předmětem vyjednávání mezi účastníky jaz. interakce; ✍Bublitz (2009:260n.) v této souvislosti rozlišuje autonomní a kooperativní přístup ke zdvořilosti. Od strategické zdvořilosti je podle ✍Kasper(ové) (2009) třeba odlišit konvenční (též explicitní) zdvořilost, tj. rutinní formule a sekvence při „pozdravu“, „prosbě“ či „pochvale“, jakož i oslovení spojené v pronominálním ty × vy se sociální deixí a v nominálním paní Kulhánková × paní ředitelko se sociálním značkováním, v nichž se reflektují sociální normy a hierarchie; honorifika u osobních zájmen jsou rozvinuta zvl. ve východoasijských jazycích, v češtině viz ↗vykání. ▲ Rozšiřující V novějším výzkumu z. se pozornost obrátila k ↗nezdvořilosti. Ne/přijatelnost promluvy si totiž účastníci jaz. interakce uvědomují především při porušení z., tedy při nezdvořilosti. Důraz na nezdvořilost jako interakční poruchu, od níž se odvíjí reflexe a vyjednávání ne/zdvořilosti výpovědi, je spojen s posunem výzkumu směrem k výzkumu ne/zdvořilosti ve specifických ↗komunikačních žánrech, oblastech či konstelacích (srov. např. ✍Ferenčík, 2007; ✍Hoffmannová, 2002; ✍Kasper, 2009), a to včetně těch, v nichž dochází k „vypínání“ zdvořilosti. K němu dochází např. v rámci rodiny n. mezi známými, kde je určující normou důvěrnost (✍Dressler & Merlini Barbaresi(ová), 1994) a kde se tak otevírá prostor pro „škádlení“ (✍Leech, 1983). Jiným případem „vypnutí“ zdvořilosti jsou specifické komunikační oblasti jako soudnictví, armáda nebo „reality show“, kde je určující normou nezdvořilost mj. s ohledem na zřetelnou asymetrii moci, resp. s ohledem na to, že v „reality show“ k nezdvořilosti dochází „v zájmu“ adresáta (srov. např. ✍Culpeper, 2011).