UMĚNÍ  ART       5–6      LXV       2017 RECENZE REVIEWS 573 TOMÁŠ MURÁR — ÚSTAV DĚJIN UMĚNÍ AV čR, V. V. I., PRAHA Maria Männig Hans Sedlmayrs Kunstgeschichte Eine kritische Studie Köln–Weimar–Wien, Böhlau Verlag 2017, 309 s., 45 čb. obr., bibliograie, rejstřík Hans Sedlmayr (1896–1984), společně s několika dalšími žáky Maxe Dvořáka (1874–1921), Julia von Schlossera (1866–1938) a Josefa Strzygowského (1862–1941), tvoří pomyslný epilog takzvané vídeňské školy dějin umění, která výrazným způsobem ovlivňovala výzkum umění a jeho dějin ve střední Evropě od konce 19. století do poloviny 20. století. Z pohledu historiograie dějin umění v mnohých případech politicky angažovaní vídeňští historici umění získali pověst pro obor významných, ale jistým způsobem metodologicky obtížně uchopitelných badatelů. Zájem o jejich myšlenky přetrvával od poloviny čtyřicátých let s různou intenzitou až do poloviny let osmdesátých. Historiograické zkoumání však postupně odeznělo s přesvědčením, že tato kapitola dějin umění je již uzavřena. V roce 2000 Christhopher Wood publikoval vybrané přeložené texty tzv. mladší vídeňské školy dějin umění, které se následně staly jedním z prvních impulsů obnoveného zájmu o myšlenky celé vídeňské školy. 1 Tyto překlady společně s Woodovou rozsáhlou úvodní studií totiž představily vídeňské dějiny umění první poloviny 20. století anglické a americké uměleckohistorické generaci, která nebyla tak silně zatížena vědomím druhé světové války, jak tomu bylo ve druhé polovině čtyřicátých a v padesátých letech v německých i rakouských dějinách umění. Nepopiratelné spojení některých osobností vídeňské školy s politikou NSDAP na konci třicátých let a v první polovině čtyřicátých let 20. století totiž badatele v německojazyčných zemích dosud od jejich odkazu výrazně odrazovalo. 2 Hlavním představitelem takto zkompromitovaných historiků umění byl právě Hans Sedlmayr, jehož sympatie k nacionálnímu socialismu pokryly stínem nejen jeho pozdější výzkum, ale taktéž téměř celou vídeňskou školu dějin umění. Avšak nové tisíciletí přineslo snahu o historickou a metodologickou revizi přicházející z USA a z Velké Británie. Toto úsilí je doložitelné například v narůstajícím počtu anglických překladů textů vídeňských historiků umění. 3 Nový zájem doprovází i četné studie anglicky píšících badatelů, například Mathewa Rampleyho, Michaela Gubsera, Diany Reynolds Cordelionové, Aliny Payneové, Richarda Woodielda, Karla Johnse či již zmí- něného Christhophera Wooda. 4 Tento nový kritický vhled se pak zpětně dostává i do kontinentální Evropy a také do samého srdce této školy, do Vídně. Vedle britských a amerických badatelů se tak dnes vídeňské škole například věnují Hans Aurenhammer a Agnes Blahaová, 5 důležité jsou též studie Artura Rosenauera a Edwina Lachnita. 6 Maria Männigová, jež nejdříve studovala na uměleckohistorickém ústavu na Vídeňské univerzitě a svá studia ukončila na Staatlichen Hochschule für Gestaltung v Karlsruhe, kde nyní působí, svým výzkumem navazuje na tuto soudobou tendenci. Recenzovanou studií se tak zařazuje mezi badatele, kteří se k problematice vídeňské školy dějin umění nedávno vyslovili. Kniha je však zajímavá i pro inovativní způsob historiograického výzkumu, který ukazuje nové možné cesty při výkladu uměleckohistorických textů 20. století. Kniha je rozdělena do tří částí inspirovaných Božskou komedií Danta Alighieriho (1265–1321) a jejími recepcemi ve 20. století na Peklo, Očistec a Ráj (autorka tento přístup vysvětluje na s. 20–22). Tyto hlavní kapitoly jsou zaštítěny jednotlivými uměleckohistorickými tématy, kterými se Sedlmayr během své dlouhé odborné činnosti zabýval: modernou, gotikou a barokem. Vytváří se tím umělecko- historický kánon, který byl v Sedlmayrově práci zrcadlem jeho kritického a zároveň konzervativního postoje vůči kultuře 20. století. Autorka vychází z principů francouzského poststrukturalismu, především z diskursivní analýzy, kterou v relexi na současný vývoj upravuje pro potřeby historiograie dějin umění. (s. 15–17) Nesoustřeďuje se tak na základní postihnutí Sedlmayrova kulturního či politic- kého prostředí a jeho vlivu na zkoumané texty, jak u nás bývá dodnes často zvykem i v analýzách odborných textů, ale svůj výklad se snaží strukturovat odlišně. Základem je pro ni text, který chápe jako primární pramen a jímž se snaží vyložit dobovou situaci jeho autora, k níž může text přímo i nepřímo odkazovat. Tento přístup vede k novému pojetí Sedlmayrových dějin umění, neboť jako je Dantova pouť subjektivním vyprávěním vtěleným do jeho díla, tak nám obdobným způsobem Männigová představuje Sedlmayrovo kulturní prostředí skrze jeho uměleckohis-