746 ČESKÁ LITERATURA 5/2015 Zvětšeniny z metody Jaroslavy Janáčkové Alice Jedličková — Stanislava Fedrová ústav pro českou literaturu av čr Psáno k 24. listopadu 2015 Metoda literární hitorie V uplynulém desetiletí jsme v české literární historiograii zaznamenali ne- bývalý metodologický pohyb. Jednu vrstvu jeho podloží nepochybně tvořilo pokračující zhodnocování starších i aktuálních zahraničních prací — zvláště pak příspěvků analyzujících v historické perspektivě povahu kultury jako mo- cenského pole, myšlení o dějinách a obec- né parametry a nástroje historiograie, jako jsou narativní konstrukce či způsoby argu- mentace apod. Jeho jádro však spočívalo v seberelexi disciplíny, která byla v tomto období nebývale aktivní v produkci i konci- pování velkých kolektivních projektů — ať už vznikaly ve snaze o komplexní podání nejnovějších dějin české literatury, nebo je předcházelo i provázelo úsilí o rozvržení alternativních metod, motivované potřebou přehodnocení dosa- vadního výkladu klíčových období jejího vývoje (například obrození) a „ná- rodní podoby“ nadnárodních uměleckých směrů, jako jsou romantismus a realismus, či naopak podchycení speciických vývojových tendencí shrnu- tých pod pojem nové moderny. Toto „hledání literárních dějin“ abychom si vypůjčily výraz, který se stal jakýmsi emblémem tohoto procesu a často ve va- riacích zazníval i v titulech příspěvků, bylo také provázeno nebývale razant- ními diskuzemi o inovativních konceptech i o povaze literární historiograie a literárních dějin samých. Aktuálně sice zaznamenáváme minimálně projevy povědomí o výsledných metodologických posunech (byť nezřídka jen ve for- mě dnes tak typického airmativního odkazu, který je také, ne-li mnohem více, „sebepotvrzením“ autorovým) a dílčí snahy o aplikaci přístupů, jako jsou pulzační estetika či metoda mapování dobových kulturních polí. Ale mimo ohnisko těchto — v poslední době poněkud vyhasínajících — metodo- ROZHLEDY „A jaké teorie na tom chcete ukazovat? Vždyť je to literární hitorička…?“ (z hovorů na chodbě)