27 STANISLAVA FEDROVá – ALICE JEDLIČKOVá 26 Stanislava Fedrová – Alice Jedličková Konec literárního špenátu aneb Popis v intermediální perspektivě Popis není u čtenářů příliš oblíben. Klade dosti značné nároky na obrazotvornost čte‑ nářovu a přitom vystihuje jen stav, který mnohem méně upoutává pozornost než děj. (Bečka 1948: 344) Nad touto formulací by se možná leckterý čtenář zaradoval: už před více než šedesáti lety mu vědecká autorita lingvostylisty potvrdila jeho tu více, tu méně skrývané osobní averze. Literární popis, jehož prototyp je nejčastěji abstraho‑ ván z obsáhlých deskriptivních pasáží realistické prózy 19. století, je oblíbe‑ ným argumentem námitek proti atraktivnosti takové četby: je příliš dlouhý či alespoň zdlouhavý, nepodstatný pro rozvoj děje, také ve vztahu k vykreslení po‑ stav vykazuje řadu nadbytečných údajů, je statický, výčtový; v posledních de‑ setiletích se stále naléhavěji připojuje výtka, že obsahuje příliš mnoho výrazů, pro které současnému čtenáři schází reference – atd., atd. Na první pohled je zřejmé, že se tu směšuje modelový útvar a jeho – značně generalizovaná – his‑ torická podoba. Ale ve výsledku je lhostejné, zda jsou tyto argumenty uváděny v obecné rovině, nebo dokládány konkrétním dílem. Jde o předjednaný čtenář‑ ský, ba leckdy ještě spíše „nečtenářský“ postoj; mohli bychom totiž říci, že ne‑ záživnost (realistického) popisu je takto šmahem ztotožňována s nezáživností špenátu: „Nejím ho, protože chutná hnusně“ – „Jak hnusně?“ – „Nevím, vždyť ho přece nejím!“ Závěry české funkční stylistiky tu bezpochyby působí nepřímo: ze zkuše‑ nosti víme, že popis bývá ve školské výuce prezentován jako snadný slohový útvar, jehož bezproblémové zvládnutí se očekává od průměrných žáků (napří‑ klad popis pracovního postupu ve slohové práci nebo popis postavy ve čtenář‑ ském deníku), zatímco žánry opírající se o narativní či argumentativní postup (reportáž, odborný výklad) jsou představovány jako určitá výzva, úkol pro stu‑ denty s většími stylistickými ambicemi. Čtenářskou předpojatost jistě spoluur‑ čují i negativní aspekty provázející povinnou školní četbu kanonických děl (byť těch klasických realistických v ní valem ubývá) a v posledních letech narůsta‑ jící neochota pozastavit se a prodlít u „nepohyblivého“ či nedostatečně „inter‑ aktivního“ uměleckého zobrazení. A jak se k popisu staví česká literární věda? V aktuální literárněteoretické rozpravě se popis jako předmět zkoumání rozhodně příliš často nevyskytuje; pokud se tohoto problému teorie dotkne, obvykle mu nanejvýš vystaví krát‑ kou omluvenku odkazem na barthesovský pojem efekt reálna (Barthes 2006) či cullerovskou realistickou motivaci (Culler 1975); důsažnost tohoto odkazu ovšem nejčastěji neplyne ani tak z aktualizace či aplikace výkladu jednoho z teoretiků v práci s konkrétním textem, nýbrž z obecné váhy jejich autority, takříkajíc „z podpisu na omluvence“. Interpretační podnět, obsažený v Barthe‑ sově poukazu na významotvorný potenciál realistické reprezentace předmětné skutečnosti, tak zůstává nevyužit; jen na okraj připomeňme, že v jednotlivých úvahách pozdní Světlé komory (Barthes 1994) to bývá právě věcný detail, který upoutává teoretikovu pozornost jako podnět ke konstrukci příběhu a přiklá‑ dání smyslu. V předchozích desetiletích věnovali deskripci pozornost hlavně literární historici, v míře potřebné pro zkoumání epického díla (a to jak jeho výstavby, tak geneze, jak uvidíme dále na konkrétním příkladu). V literární teorii zůstával popis dlouhodobě na okraji zájmu, nejčastěji „registrován“ ve formě slovníkových hesel, která leckdy v důsledku encyklopedického zestruč‑ nění výše uvedené čtenářské schematismy utvrzovala, možná i pomáhala spo‑ luutvářet: „Ve starší literatuře, zejména realistické, jsou popisné pasáže, často zřetelně oddělené od vyprávění, významnou součástí promluvového pásma vy‑ pravěče. Jejich statický ráz, relativní uzavřenost a poměrná zevrubnost zpo‑ malují dějový spád, často tvoří vsuvky nebo odbočky. Takové zobrazení reality směřuje k vyloučení subjektivního hodnotícího hlediska. V moderní literatuře se funkce p[opisu] u[uměleckého] podstatně mění. Při výběru a hodnocení evo‑ kačně působivých detailů, nahrazujících předchozí enumerativnost, se uplat‑ ňují subjektivní (citové, volní i intelektuální) postoje jednotlivých postav, resp. autora díla. P. u. se různými prostředky dynamizuje, ztrácí retardační charakter a aktivně se začleňuje do vyprávění“ (Houžvička 1977: 289; srov. též Pa vera – Všetička 2002, Lederbuchová 2002). Povšimněme si, že zde vyvstává opozice „starý“ (statický, enumerativní, nedostatečně kontextualizovaný, retardující, subjektivní perspektivy prostý) × „moderní“ (evokačně působivý, subjektivní, kontextualizovaný a dynamizovaný) popis. Soustavnější teoretická pozornost a analytický, ba poetologický přístup k popisu zůstávají v českém prostředí doménou zástupců stylistiky a textové lingvistiky. 1 Přestože se jedná o stylistiku funkční, která je založena na opera‑ tivním pojetí slohových postupů a útvarů odpovídajících standardům daného funkčního stylu a aktuálním potřebám promluvy v něm realizované, popis je ve svých podstatných vlastnostech opakovaně podrobován implicitnímu hod‑ nocení. Nejvyšší a vždy znovu oceňovanou metou stylistiky totiž zůstává tzv. překonání statičnosti popisu jeho dynamizací a zvláště dějovostí, tj. paradoxně příklonem k druhému členu obvyklé opozice textových typů popis × vyprávění. Kořeny tohoto postoje odhaluje článek Věry Formánkové „K uvádění popisných údajů v české epické próze let třicátých“, který, ač zaměřen k historické poe‑ 1 V evropském kontextu nacházíme zřetelnější projevy zájmu o tento problém, ať už v souvislosti s průzkumy ekfráze, nebo v širším literárněteoretickém pojetí; srov. antologii teoretických textů a monograii o popisu Philippa Hamona (Hamon 1991, 1993; česky byla vydána jeho starší stať k tomuto tématu – idem 2002), z německého prostředí lze zmínit např. dizertaci Moniky Mayrové (Mayr 2001), post avenou na metodologické základně uměnovědných kategorií.