Participiální systém češtiny a pozice příčestí minulého činného na -(v)š- v něm MARKUS GIGER The participial system of Czech and the position of the active past participle in -vš- in it In the participial system of Czech at the beginning of the 19th century a couple of changes took place. The most eminent one was the formation of a new active past participle in -vš- according to the Russian model. The new participle was built in the circle of J. Jungmann before 1820. It was first mentioned in the grammar by František Novotný z Luže in 1818. After 1820 it was already quite usual, although its frequency was not very high. Compared to the situation today it was often built from imperfective verbs and it usually was syntactically extended. Nevertheless a glance at translations from Russian from this time shows that the translators were quickly aware of the fact that the imperfective active past participle can be replaced by a present participle when expressing contemporaneity and that many intransitive Czech verbs had already an active past participle in -l- that could be used instead of the new participle in -vš-. The emergence of the Czech active past participle in -vš- is an interesting case of intentional language contact in a bookish part of the system of the standard language. 1. Úvod V bohemistické tradici se pojem „příčestí“ nebo „participium“ obyčejně chápe úzce: jako příčestí se uvádějí tvary se jmennými koncovkami typu psal a tvary typu psán. Jsou to tvary, které vystupují pouze v predikativní pozici a v rámci určitých složených slovesných tvarů. Veškeré tvary se složenými koncovkami (psaný, přišlý, píšící, napsavší) jsou považovány za (verbální) adjektiva. Takové chápání najdeme např. v akademické MČ (1, s. 321nn., 2, s. 141nn.) nebo v PMČ (1995, s. 172n., 337n.). Vzhledem k tomu, že takové chápání termínu „příčestí“ neodpovídá terminologii v jiných slovanských jazycích, nepoužívá se zejména v pracích srovnávacích (srov. např. Izotov 1993, Giger 2003). Proto budu i zde chápat participiální systém češtiny následujícím způsobem: - příčestí přítomné činné: dělající (nenormativně i udělající, srov. Štícha 2008) - příčestí minulé činné(š) (v dalším PMČ(š)): udělavší (archaicky i dělavší) - n-/t-ové příčestí (tradičně i příčestí minulé trpné): dělán, dělaný, udělán, udělaný - příčestí minulé činné(l) (l-ové příčestí): přišlý K participiálnímu systému v širším smyslu patří však i přechodníky, systém se tedy rozšiřuje o dva další tvary: - přechodník přítomný: dělaje (archaicky i udělaje) - přechodník minulý: udělav (archaicky i dělav) K přechodníkům srov. zejména Dvořák (1970, 1983), k příčestí přítomnému činnému Fried (2008, 2010). Uvedený systém se v dané podobě etabluje teprve na začátku 19. stol., kdy vzniká podle ruského a církevněslovanského vzoru PMČ(š), které starší čeština neznala (srov. další odstavec). V této době se také ustalují určité syntaktické parametry, zejména jsou kodifikací s konečnou platností odmítnuty přechodníkové konstrukce s jiným subjektem, než je subjekt syntakticky nadřazeného určitého slovesného tvaru (srov. Dobrovský 1940, s. 652). Zohledníme-li však skutečnost, že poměr mezi morfologickými tvary a slovesným videm se