Sofistika a ironie v Havlově Žebrácké opeře Josef Moural Václavu Havlovi bylo v únoru 1948 jedenáct let. Tehdy převzala moc komunistická strana a během několika měsíců vytlačila z veřejného prostoru jakékoli projevy, které by jazykově nečerpaly z onoho podivného, manipulativního fukcionářského žargonu, jehož extrémní verzi analyzoval ve stejné době George Orwell pod názvem newspeak. Načasování tu očividně hrálo důležitou roli: jedenáctiletý si ještě pamatuje tu jinou řeč z předcházející doby a může mu tudíž být bez dalšího zřejmé, že ta nová řeč je jaksi zásadně defektní, ale už nestihl v té staré kultuře intelektuálně zakořenit a být jí formován během vlastního studia, takže jeho intelektuální růst se odehrává už právě v prostředí jazykově všude ve veřejné sféře prolezlém frází, hantýrkou, manipulací a nesmyslem. Havel měl výtečné ucho pro jazykové podoby této nové řeči, výtečný analytický mozek pro zkoumání jejího fungování, a velkou nápaditost pro všelijaké zábavné hraní si s tímto tématem. A tématem se mu jazyková podivnost komunistické komunikace – a z druhé strany hledání oné autentičtější, lidštější polohy komunikace – stává skoro samozřejmě už během dospívání. Poslechněme si, jak tento kontrast mezi pravou lidskou řečí a defektní frází je základním myšlenkovým plánem i v jeho vylíčení prvního setkání s Janem Patočkou: „Bylo mi asi šestnáct, když jsem přemluvil jistého pana Jirkovského, který měl tehdy - bylo to v hlubokých padesátých letech - v Univerzitní knihovně na starost knihy, které se nepůjčují, aby mi půjčil Patočkův Přirozený svět jako filosofický problém. Četl jsem tu knihu s týmž horečným vzrušením, s jakým jsem tehdy četl několik dalších těžko dostupných českých knížek (třeba Kolářovy staré sbírky básní). Ty knížky znamenaly v té době pro mne vše - pravdu, skutečnou kulturu, inspiraci (…) Patočku jsem se vyhledat neodvážil, prostudoval jsem si ale všechno, co se mi od něj podařilo sehnat. Živého jsem ho poprvé spatřil až někdy koncem padesátých let na jedné uzavřené přednášce o Komenském v Národním muzeu, kam jsem se vetřel bůhví jak. Byl nenápadný, noblesní, a každé jeho slovo mne zasahovalo: byla to přesně ta jiná, hlubší a pradivější řeč, která mě tak přitahovala v těch knihách, které se nepůjčují, a kterou jsem tak málo zaslechl ve světě, který mne obklopoval .“ 1 Havel tedy své téma upadlých, defektních forem lidské komunikace nemusel nikde hledat, naservírovaly mu je samy jeho životní peripetie. Věnuje se mu brilantně ve svých raných hrách, Zahradní slavnosti (1963) a Vyrozumění (1965), a ve své typografické poezii; z jakési sémiotické analýzy defektní komunikace zelinářem vyvěšené cedule „Proletáři všech zemí, 1 V. Havel, Poslední rozhovor, str. 171-172.