50 Uničovská studna v kontextu neolitické stavební techniky Marek Kalábek, Pavlína Kalábková Úvod Jednou z charakteristik období neolitu je budování stálých sídlišť a na nich stojících pevných domů. V našem prostoru jsou to tzv. dlouhé neolitické domy nadzemní dřevěné sloupové konstrukce. Kromě pozůstatků základů po těchto stavbách se na neolitických sídlištích začínají čím dál více objevovat i stavby umělých zdrojů pitné vody – studny s částečně dochovanou dřevěnou konstrukcí. Nedávným příkladem této nálezové situace byl i výzkum neolitického sídliště v Uničově. Pod stavbou průmyslové haly společnosti PRO-Logik a příslušné příjezdové komunikace k ní, odkryl záchranný archeologický výzkum na podzim 2015 pozůstatky sídliště kultury s lineární keramikou (LnK). Lokalita leží na jihozápadním okraji Uničova, v polní trati „U kravína“, v nadmořské výšce 233–234 m (OBR. 1). Na ploše 0,7 ha bylo prozkoumáno 558 objektů. Kromě dvou sídlištních jam datovaných do jordanovské kultury je většina objektů zařazena do období LnK. Mimo běžné sídlištní objekty, jako jsou zásobní jámy, stavební jámy, nepravidelná soujámí, pec a sloupové jamky z dvanácti půdorysů nadzemních staveb, byla na východním okraji zkoumané plochy odkryta i studna s dochovanou dřevěnou konstrukcí – obj. 184 (KALÁBEK 2016, 178). Objekt studny ležel v bezprostřední blízkosti domů/struktur 02 (5 m jihovýchodně od jihovýchodního nároží) a 03 (5,7 m východně od severovýchodního nároží). Technika, kterou byla dřevěná konstrukce studny v Uničově zhotovena, byla v době svého objevu nejstarším příkladem užití v našem pravěku. Zjištěná vysoká úroveň tohoto tesařského díla a blízkost objevených neolitických dlouhých domů nás vedla k úvaze nad novou možností používaných stavebních technik v neolitu, které mohly být využity nejen při konstrukcích studní, ale i při stavbě dlouhých neolitických domů, zejména pak jejich obvodových stěn. A právě této problematice věnujeme tento příspěvek. Obr. 1: Uničov „U kravína“ umístění lokality na mapě s plánem prozkoumané plochy (plán P. Grenar). Popis nálezové situace uničovské studny – obj. 184 Po sejmutí ornice se v půdorysu objekt studny (obj. 184) jevil jako oválná jáma s rozměry 5,8×5,5 m a orientací severovýchod – jihozápad. Výzkumem byl tedy objekt rozdělen na šest sektorů (OBR. 2) a přistoupilo se k jejich postupné exkavaci. Průzkum probíhal křížem v protilehlých částech tak, aby byl následně identifikovatelný řez tohoto objektu v nejdelší možné délce. Svrchní vrstva objektu byla tvořena tmavě hnědou prachovou hlínou a měla mocnost 0,8 m (KON 300). Záhy se však ukázalo, že výplň jámy se zužuje směrem ke středu a že se mění jak její struktura, tak i barva (OBR. 3). Pozvolný nálevkovitý okraj jámy se po metrovém schodu sklopil do téměř kolmé stěny zachycené po obvodu do hloubky 2 m. Tento „trychtýř“ vyplňovala žlutohnědá ulehlá jílovitá hlína (KON 302). Uprostřed této výplně, v hloubce 1,2 m od povrchu, byl v hmotě zachycen tmavý černý jílovitý nepravidelný kosočtvercový půdorys po původní výdřevě šachty studny. Délka jeho stran činila 0,9 – 1 m a vnitřní výplň tvořil zvodnatělý hnědočerný prachový jíl (KON 315) s velkým množstvím organických pozůstatků. Výplň šachty studny byla následně celá vyzvednuta, po mechanických 20 cm vrstvách a vložena do igelitových pytlů pro další laboratorní výzkum. V hloubce 1,7 m od povrchu skrývky bylo dosaženo horní hranice spodní vody a začala se objevovat dochovaná dřevěná konstrukce bednění studny. každého kůlu byly vytesány v jedné čtvrtině výseče dva podélné a na sebe kolmé žlábky/drážky (OBR. 4).