384 kultura a totalita iv – každodennost „Duní vlak metrem v ránu teplém“: Pár poznámek k absenci obrazů každodennosti v české popkultuře normalizační éry Petr A. Bílek Byl jednou jeden den A pak byl ten den pryč (Egon Bondy: Pražský život) Úvodem Když v roce 1976 vyšlo LP Vladimír Mišík / Etc…, právě jsem opustil základní školu v Trhovém Štěpánově a vystavil jsem se městskému ovzduší, jež ob- klopovalo poněkud zatuchlé gymnázium ve Vlašimi. Pod vlivem tohoto pro- středí i nových spolužáků jsem začínal tušit, že bigbít nemusí být jenom Gary Gliter, Te Sweet, Slade či Suzi Quatro. S rozšiřujícím se obzorem jsem byl ochoten připustit, že poslouchat se v podstatě dá i hudba česká (kde lze navíc dokonce i rozumět textu), tedy pokud touto hudbou nejsou Karel Got a Helena Vondráčková. První LP Vladimíra Mišíka bylo pro mne prv- ním českým albem, do kterého jsem se mohl ponořit a které skýtalo trvalý zdroj různorodých požitků, od identifkace pocitové až po objev jména Josef Kainar. Asi už jsem tehdy intuitivně tušil, že i rocková hudba nabízí význa- movou komplexnost, že jde o konglomerát znaků, z nichž některým umíme či chceme rozumět. Přesto ale z alba vyčnívala jedna píseň – Jednohubky, ke které Mišík nenapsal jen hudbu, ale i slova. Mohla a měla konvenovat mým tehdejším pubertálním pocitům nenaplněných milostných tužeb, ale z ce- lého smutně příběhového textu o čekání na dívku, která podlehne tlaku po- mluv a na rande nepřijde, mne oslovovalo jenom to titulní, v textu čtyřikrát opakované slovo „jednohubky“. Evokovalo mi vzácnou a zcela jedinečnou chuť plátku rohlíku namazaného máslem, na němž spočívá slaboučký plá- tek klobásy a kus kyselé okurky. Jednohubky se u nás doma dělaly vzácně,