31 23/2021 ŽIVÁ ARCHEOLOGIE – REA RECENZOVANÁ ČÁST / DISKUSE Říční archeologie na rozcestí Ohlédnutí se za minulostí a úvaha nad budoucností archeologie pod vodní hladinou v České republice Říční archeologie se jako okrajová disciplína vyvíjela v různých zemích odlišně a přinášela proto také odlišné výsledky. Zatímco zejména v západních zemích docházelo ve 20. století k významným objevům říčních nálezů, na základě kterých byly stanoveny nové metodické přístupy, v České republice stála říční archeologie spíše v pozadí. Předkládaný článek má za úkol přiblížit čtenářům vývoj říční archeologie na našem území na příkladu řeky Moravy a zároveň v kontextu případových studií z okolních zemí. n Barbora MACHOVÁ Říční archeologii lze chápat jako subdisciplínu archeologie vnitro- zemních vod, která je součástí širší disciplíny zvané podvodní archeo- logie. Kořeny podvodní archeolo- gie sahají do 19. století (výjimečně i hloubji), piemž její rozmach souvisí zejména s prvními objevy a posléze výzkumy tzv. nákolních osad v Alpském okruhu v polovině 19. století (např. Keller 1858; 1860). Archeologické struktury pocháze- jící z trvale zavodněného prostředí jsou velmi specifickým pramenem a vyžadují zvláštní metodický pí- stup v rámci jejich výzkumu. Tato skutečnost ještě více rezonuje v pří- padě výzkumu archeologických struktur v aktivním vodním toku. Mezi nejbžnjší íní archeologic- ké prameny patří jednotlivé nálezy či jejich soubory, které byly nejčas- těji získávány během velkých říč- ních regulací v průběhu 20. století. Protože u íních archeologických nález nebylo obvykle možné urit kontext nálezových okolností, vý- zkum těchto předmětů se omezo- val pouze na materiálovou analýzu. Významný posun nastal s publi- kováním autoritativní práce Walte- ra Torbrüggeho (1960), který stano- vil první systematický a metodický přístup pro hodnocení říčních nálezů na příkladu řeky Inn v Ba- vorsku. Ve své práci poprvé pou- kázal na skutenost, že zpracování říčních nálezů musí být provedeno pomocí zvláštních metod, proto- že pedmty procházejí v prbhu času četnými „filtry“ (faktory), kte- ré silně ovlivňují obraz nálezové- ho fondu (Torbrügge 1960, 16–69). Jeho práci metodicky rozvinul Gün- ter Wegner (1976), který na příkladu řek Mohan a Rýn představil antro- pogenní a přírodní faktory, které ovlivňují výpovědní hodnotu říč- ních nálezů. V duchu těchto prací představila Jette Anders (2013) kom- plexní vyhodnocení raněstředově- kých říčních nálezů řek Tollense, Trebel, Peene a Recknitz v oblasti Meklenburska-Předního Pomořan- ska. Všechny uvedené práce spo- juje hlavní myšlenka, podle které je velmi neefektivní hodnotit říční nálezy samostatně, naopak smyslu- plné je velkoplošné hodnocení ce- lých říčních souborů s pomocí tzv. distribučních vzorců. Ty vycházejí z pozorování, že na základ charak- teru říčních nálezů, jejich lokaliza- ce a distribuce lze do jisté míry in- terpretovat příčinu jejich potopení (např. součásti koňských postrojů jsou dávány do souvislosti s říčním přechodem – brodem či mostem; žernovy, zejména jejich kumula- ce, bývají vnímány jako obchodní artikl a definují řeku jako komu- nikačně-obchodní koridor; soubo- ry keramických nádob jsou dává- ny do souvislosti s evidencí sídliš buď jako forma splachu, či odpadu, atp.). K užití takovýchto pístup je zcela klíčové říční předměty evido- vat a lokalizovat velkoplošně. Dvacáté století se neslo v duchu vel- kých říčních regulací nejen u nás, ale také v dalších evropských ze- mích. Tyto vodohospodářské čin- nosti přispěly zásadním dílem k vzrůstajícím počtům evidova- ných říčních archeologických nále- zů, které byly ze dna řek vybagro- vány z hloubky až nkolika metr říčních sedimentů. Zatímco (zejmé- na) v západních zemích byl pocho- pen význam řeky jako unikátního archivu obsahujícího výjimečně dobře dochované archeologické ná- lezy, v našem prostředí se tradice říční archeologie nerozvinula. Na- příklad v Německu, Francii či ve Slovinsku se tamní odborníci sna- žili již velmi záhy podchytit regu- lační činnost vodohospodářských podniků, ale u nás byl archeologic- ký dohled ve 20. století prováděn jen velmi sporadicky a asto až se zpoždním, což vytvoilo prostor soukromým sběratelům. Nicméně právě díky těmto dohledům se po- dařilo zachránit alespoň část říč- ních nálezů, které dnes tvoří hlav- ní soubory dat pro výzkum říční archeologie na našem území. Mezi nejznámější z nich jistě patří sou- bor kovových předmětů, často lu- xusní povahy, z mladší a pozdní doby bronzové, který byl objeven při bagrování řeky Labe ve třicá- tých až padesátých letech 20. století v míst pod Tíkížovým vrchem na hranici katastrů obcí Libochovan a Malých Žernosek (okr. Litomi- ce), kde řeka vtéká do soutěsky Čes- ké brány (Zápotocký 1969, 277–366). I dnes, na počátku dvacátých let 21. století, se situace mění k lepší- mu jen velmi pozvolna. Obsahem pedloženého lánku je úvaha nad dnešním stavem archeologických výzkumů aktivních vodních toků, ohlédnutí za minulostí a zamyšlení nad budoucností výzkumu tohoto specifického prostředí. Říční archeologie na příkladu řek Moravy a Dyje Pro výše popsané úvahy využije- me prostor dvou největších morav- ských řek – Moravy a Dyje. Na zá- kladě písemných pramenů (např. Vaškových 2003, 109–157; Vaško- vých – Menoušková 2004, 109–143; Menoušková 2005, 67–133; Škojec 1997, 343–397) známe z těchto řek (a vedlejších přítoků do vzdálenos- ti maximálně 5 km) celkem 153 říčních nálezů, datovaných od pa- leolitu do raného středověku (v pří- padě lodí ještě do vrcholného stře- dověku či novověku): 146 z povodí