Chem. Listy 93, 107 - 119 (1999) AKCELERANTY TRANSDERMALNI PENETRACE ALEXANDR HRABÁLEK, PAVEL DOLEŽAL, ZDENKA ŠKLUBALOVÁ, OLDŘICH FARSA A ALEŠ KREBS Katedra anorganické a organické chemie, Farmaceutická fakulta, Univerzita Karlova, Heyrovského 1203, 500 05 Hradec Králové, e-mail: hrabalek@faf.cuni.cz Došlo dne 28.V. 1998 Obsah 1. Úvod 2. Transport xenobiotika přes kůži 3. Přehled používaných akcelerantů transdermální penetrace 4. Závěr 1. Úvod Akceleranty transdermální penetrace jsou poměrně no- vou skupinou farmaceutických pomocných látek. Slouží k usnadnění hluboké permeace léčiv přes kůži do přile- hlých tkání, nebo k systémovému podání léčiv po jejich přechodu přes kůži do krevního či lymfatického oběhu. Transdermální aplikace je vzhledem ke značným ba- riérovým vlastnostem nepoškozené, intaktní kůže pro vět- šinu léčiv poměrně obtížná. Ačkoliv pokusy o její terapeu- tické využití, například za použití látek lokálně dráždivých a místně prokrvujících, jsou známé již několik desítek let, teprve koncem 70. let, s nástupem poznatků z oblasti urych- lovačů transdermální penetrace, začal být tento problém do značné míry zvládnutelný. Nabízí se otázka, proč vůbec existuje snaha podávat léčiva transdermálně, když jsou k dispozici cesty jiné, přirozenější, nepoměrně jednodušší a dobře zvládnuté? Je tomu tak proto, že i nejběžnější způsob podání léčiv pero- rální cestou v sobě skrývá některá úskalí. K nim patří například nestandardnost vstřebávání léčiv z trávicího trak- tu (GIT) způsobená jeho proměnlivou momentální náplní, projevy dráždění sliznic trávícího traktu léčivem, nebo změnami GIT v důsledku probíhajícího patologického pro- cesu. Situaci komplikuje také skutečnost, že po vstřebání z GIT procházejí léčiva nejdříve játry, v nichž dochází k metabolizaci většiny látek. Vážnou komplikací se může stát také nemožnost (po určité době od perorální aplikace) rychle ukončit převod léčiva do systémového oběhu v pří- padě potřeby, např. při předávkování, alergické nebo jiné nežádoucí reakci. Další komplikací pak může být vlastní nutnost polykat, která u některých pacientů představuje závažný problém. Parenterální aplikace je naproti tomu náročná na vyba- vení. Navíc, s výjimkou autoaplikace inzulínů, musí být prováděna kvalifikovaným zdravotnickým personálem. Téměř vždy traumatizuje pacienty, zejména dětské, protože často bývá bolestivá nejen při vlastním provedení vpichu, ale v souvislosti s tvorbou depot léčiva v místě aplikace bolest někdy i dlouhou dobu přetrvává. Také ostatní aplikační způsoby mají svoje nevýhody. V tomto kontextu tudíž transdermální podání léčiv vý- znamně rozšiřuje možnosti terapie nejrůznějších chorob. 2. Transport xenobiotika přes kůži Mluvíme-li o transdermálním podání léčiv, je nutné zmínit se o stavbě kůže a možných cestách přechodu látek přes kůži. Na schematizováném průřezu kůží 1  (obr. 1) je znázorněno celkem pět možných cest průniku (penetrace) léčiva do kůže a průchodu přes její struktury (permeace) do cévního řečiště. V zásadě existuje několik rozdílných způsobů urychlení průchodu léčiva přes kůži. V současné době je běžné využití keratoplastik (močovina, salicylová kyselina), lokálního prokrvení kůže (deriváty kyseliny nikotinové), aplikace pomocí náplastí a nepropustných bandáží, optimalizace koncentračního spádu difuzibilní formy léčiva, malých in- kluzních útvarů s obsahem léčiv (lipozómy, apod.) a tvorba lipofilních solí či lipofilních proléčiv. Urychlovače, neboli akceleranty transdermální penetra- ce, představují další alternativu. Jejich úkolem je reverzi- bilně snížit bariérové vlastnosti kůže a umožnit průnik 107